Všechno to začalo jednoho typicky hnusného rána, kdy jsem se s křivým xichtem probudil a vyšel ještě v pyžamu a s raním strništěm ven na ulici. V ruce jsem měl šálek, v mikrovlnce ohřáté, ledové kávy, který mi ani trochu nechutnal. Šel jsem si pro noviny za tím zmetkem, který je místo toho aby je rozhazoval přede dveře domů, raději všechny hromadně háže do kontejneru na kraji ulice, a i přesto dostává plný plat. Vytrhl jsem mu jedno ranní vydání Kvantového věštce a začetl jsem se o nových metodách léčení, pomocí vodivých článků, s úspěšností až 10%, zbylých 90 tvoří úmrtnost. Jak tak jdu po ulici, úplně jsem zapomněl že Olympijské hry se pořádají u nás, v Kuřetově. Když jsem ten matematicky podaný článek, kterému jsem, jako obvykle, ani trochu neporozumněl dočetl, tak jsem s hrůzou zjistil že stojím na běžecké dráze a kolem sebe mám elitní běžce. Bohužel jsem u sebe neměl papír ani propisku, tužkou jsem si zamíchal kávu a ty noviny jsem do té doby sežral, takže na autogram jsem mohl zapomenout. To nejhorší na tom všem byl fakt, že do začátku závodu zbývaly už jen necelé 2 sekundy a já na sobě neměl svoje běžecké pantofle. Když ten chlápek co to odpočítával vystřelil na start, tak mi začalo zvonit v uchu a navíc jsem upadl. Když jsem se zvedl tak už byli všichni ostatní běžci v půlce dráhy. Nasadil jsem tedy maximální tempo, bohužel, po dvaceti metrech už jsem dýchal z posledního a po pětadvaceti jsem se pozvracel. Když se toto opakovalo čtyřikrát, pokaždé s úbytkem pěti metrů, tak jsem došel k závěru, že tento závod nevyhraju. Zbývalo mi už jen posledních pár metrů, ale nemohl jsem udělat ani krok a to kafe v mojí ruce bylo už úplně studený, ale vůbec mě neosvěžilo, protože bylo přeslazený a plavala v něm velká zelená moucha. Tak jsem ho hodil mezi diváky na tribunu a plazil se do cíle, tam mi řekli že mi zbývá ještě devět koleček, tak jsem raději omdlel. Probral jsem se na jednotce intenzivní péče a ptal se po svojí slávě, řekli mi že na to, že jsem amatér, je můj čas 02:39:56 velice chvalitebný.
Z téhle životní a rozhodně neopomenutelné zkušenosti plyne ponaučení: Nikdy neběhej závod v neběžeckých pantoflích o páte hodine ranní!
Prof. Quark
—————
